Náš příběh se začal psát na podzim roku 2008, kdy jsme s přítelem usoudili, že je načase poohlížet se po vlastním společném bydlení. Začali jsme tedy listovat nepřeberným množstvím realitních magazínů a internetových stránek, ale jakožto majitelé dvou nejdivočejších koní široko daleko jsme museli útulné bytečky a novostavby s načančanými zahrádkami odsunout do pozadí a zaměřit se na ,,vše” s velkou zahradou a něčím, co by alespoň vzdáleně připomínalo stáj. A světe div se! Netrvalo dlouho a narazili jsme na malý domeček, který odpovídal našim představám a co čert nechtěl byl dokonce pouhé 4 kilometry od našeho původního bydliště. Bez velkého dohadování bylo rozhodnuto.
A já? Měla jsem alespoň o důvod víc splnit si svůj sen a pořídit si berňáka. Příteli jsem se se svým plánem raději zatím nesvěřila a rozjela jsem ,,akci” na vlastní triko. Obvolávala jsem inzeráty s jediným jasným cílem, že chci pejska, vše ostatní mi bylo jedno… Ale s přibývajícími telefonáty jsem začala házet flintu do žita. ,,Bohužel všechna štěňátka jsou již zadaná” dozvídala jsem se stále dokola a pomalu se začala smiřovat s tím, že pro nás prostě žádný berňáček nikde není. Když tu se rozdrnčel telefon a paní, která mi před několika okamžiky vzala poslední zbytky nadějí, si vzpomněla na kamaráda chovatele, který by snad měl ještě nějakého pejska volného. S díky jsem pokládala telefon a dychtivě vytáčela ono osudné číslo. Ano, pan chovatel měl volné ještě 2 pejsky. ,,Jeden vypadá jako medvídek, je největší z vrhu…” pěl ódy na svůj první odchov a já, maličko zaskočená dobrou zprávou, zavěšovala jsem telefon s tím, že se určitě během dne ozvu. Ovšem neuběhlo ani 5 minut a už jsem chrlila do telefonu, že si vezmeme ,,toho medvídka ” a jak se vlastně pejsek jmenuje, a kdy budou k odběru a tisíc dalších věcí…
Jenže mě čekal další nelehký úkol, svěřit se se svým počinem příteli. Poslala jsem mu tedy smsku, s nadějí, že než přijede z práce, tak přece jen trochu vychladne. Odezva žádná. Půl jedenáctá, zachrastili klíče v zámku a já, držíce se hesla ,,nedráždit hada bosou nohou”, jsem seděla před televizí a ani nedutala. Nekřičel, nenadával ba ani hlavu mi neutrhl, jen chladně konstatoval, že holt se nedá nic dělat, když už jsem ho zamluvila a odešel spát. Druhý den přišel mail s fotkami štěňátek, 8 slepých myšek těsně po porodu na přítele velký dojem neudělalo, ale za další měsíc, kdy už se z prcků začali klubat budoucí šampioni, roztál i on a společně jsme se začali na nového člena rodiny těšit a mezi bednami a stěhovaným nábytkem jsme začali šlapat po hromadících se hračkách, přendávali z místa na místo pelíšek, odpovídající rozměrům péřové duchny našich babiček, a zakopávali o mističky.
14.12.2008 nastal den D a my jsme plni očekávání odjížděli směr Kolín pro našeho pejska. Malou vesničku Žehuň jsme díky vymoženostem dnešní doby našli bez větších problémů a před vraty nás již očekával usměvavý pán s maminkou Dizzy. Ale opravdová smršť nastala až po vypuštění zbytku osazenstva. ,,Tak jestlipak si ho poznáte” pravil pan Maleček škodolibě a já ve změti chlupů, tlapek, ocásků a bůhví čeho ještě začala hledat bílou skvrnku za krkem, protože právě tu měl náš Arny…a našla jsem. Po prvním seznámení jsme si sedli ke kávičce a pan chovatel nám vše vysvětlovat, vyprávěl o akcích pro berňáčky, rozpovídal se o rodičích Arnyho (Dizzy z Krásné pastviny/Christof Top-Berner) a mezi tím po nás ze všech stran lezla smečka tříbarevných kuliček. Kromě našeho Arníka, ten jako jediný zalezl do vedlejší místnosti a celou dobu o nás nezavadil ani pohledem, a když už, tak nám dával jasně najevo, že spolu si ještě užijeme až až, tak teď ať ho laskavě necháme jeho myšlenkám. Kajícně musím přiznat, že jsem chvilku uvažovala, že si vezmeme toho druhého volného pejska Amiga, protože ten vypadal, že by s námi jel tisíckrát raději. Dokonce mě i napadlo vzít si oba, ale nakonec to zůstalo při starém a my si po nezbytném papírování mohli naše štěstíčko odvézt. Ještě u auta nás pan Maleček varoval, že u jednoho stejně nezůstaneme, on sám si nechal fenku Amandu. ,,To určitě” říkali jsme si a jeho slova byla rázem zapomenuta. Teď pro nás bylo jen to naše, první, štěňátko.
Rok se s rokem sešel, žijeme si celkem spokojeně, Arny nám dělá jen radost, prožili jsme si nějaké nemoci, úrazy ze štěněčí nerozvážnosti, úspěchy i zklamání na výstavách, pyšně si užíváme pochvalné ohlasy na jeho ,,vizáž” i poslušnost, obdivujeme jeho inteligenci…a pročítáme inzeráty jestli by se nenašla nějaká psí slečna, protože jeden berňák opravdu nestačí.
O dva roky později… Přišlo jaro 2010 a právě tehdy nastal ten správný čas pro příchod malé salaší princezny. Tehdy jsme již do světa berňáčků trochu pronikli, proto jsme budoucí posilu vybírali co nejpečlivěji a nejzodpovědněji. A právě jednu takovou jsme našli na druhém konci republiky, teda našli jsme prozatím její maminku a s napětím očekávali to magické datum, kdy mrňouskové měli poprvé vykouknout na svět. Většina z nás jistě zná to nepopsatelné nadšení, když zapípá SMSka od chovatele, že ,,naše” tolik očekávaná drobotina i psí maminka jsou v pořádku a navíc štěňátka v dostatečném počtu . Od této chvíle jsem nepřetržitě sledovala stránky CHS Shaggyguard a s napětím čekala na každou novou fotečku štěňátek. Jak se z tříbarevných myšek stávali malí medvídci, blížila se i doba, kdy jsme mohli rodinku v Podkrkonoší navštívit, krásné počasí toho dne ještě umocnilo příjemnou návštěvu a nadšení z prcků. Stejně tak jako čekání na narození, utekli i dny, které strávila štěňátka ve svém rodném domově, a i když jsme vlastně do poslední chvíle najisto nevěděli, která ze tří možných holčiček pojede s námi, bylo to v den D více než jasné. Follynka se k nám přibatolila, vlezla do náruče a už tam zůstala, vlastně jí to neopustilo dodnes, kdy už je z malého klubíčka pořádný kus ženské. Letí to jako voda, prokousali jsme se společně až k psí maturitě, kterou je bonitace a snad konečně pronikneme do světa chovatelství se vším, co k tomu patří. Pevně věřím, že se tak stane se zdravými a spokojenými salašníky, kterým budou už napořád patřit přední a neochvějná místa právoplatných členů rodiny.